Čím všestrannější sportovní příprava, tím lepší, míní Tomáš Perič
Atletika, gymnastika, plavání, hry – to všechno jako volnočasová náplň dítěte? „Základem je co nejširší pohybové spektrum, všeobecná příprava. Teprve na ni by se postupně měla nabalovat určitá specializace,“ říká Tomáš Perič, odborník na sportovní přípravu dětí.
Kdo je Tomáš Perič? Doc. PaedDr. Tomáš Perič, Ph.D. je jednou z největších českých kapacit na sportovní přípravu dětí a mládeže. Vystudoval FTVS Univerzity Karlovy, kde také v současné době působí v řadě akademických funkcí. Při své mimofakultní činnosti pracuje jako trenér mládeže v ledním hokeji a také jako konzultant pro trénink v různých sportovních odvětvích. Společně se SportAnalytik se podílel na metodice pro vyhodnocování výsledků Sazka Olympijského víceboje.
Jak jsou na tom české děti, co se pohybu týče?
Záleží na tom, co považujeme za standard. Pokud budeme současnost srovnávat se situací z poloviny devatenáctého století, jsou na tom české děti rozhodně podstatně hůř než tehdy, kdy byla branná povinnost a fyzická práce sloužila k obživě. Děti na tom jsou tak, jak odpovídá době, a jak to odpovídá jejich naturelu.
Najdeme v tom nějakou obecně platnou pravdu?
Obecně lze říci, že se fyzická zdatnost snižuje. Vychází to například z naprosté změny struktury životního stylu, která se za posledních padesát let odehrála poměrně dramaticky. Nebo z výrazné změny sociálního statutu, který se za posledních padesát let v českých zemích také výrazně změnil. To jsou všechno věci, které to výrazně ovlivňují. Pokud bychom porovnávali české děti se zahraničními, například s dětmi z některých afrických států, jsou na tom české děti významně hůř. Pokud bychom je srovnávali s jinými státy, mohou na tom být lépe.
Dejme tomu, že jsou rodiče, kteří chtějí ze svého dítěte vychovat sportovce vrcholové úrovně. Jak by v takovém případě měli postupovat?
Moc nevěřím tomu, že si nějaký rodič, až na zcela malé výjimky, řekne: Chci ze svého dítěte vychovat vrcholového sportovce. Je to spíš tak, že rodiče dají děti do sportu, těm začne sport jít, děti jsou v něm úspěšné a rodiče zjišťují, že by dítě v daném sportu mohlo dosahovat vrcholové výkonnosti. Druhá věc je, že sportem se až na individuální výjimky uživíte jen v několika málo sportovních odvětvích, jakými jsou hokej, tenis a fotbal.
A co třeba basketbalisté a florbalisté? Uživí se tím, co dělají?
Myslím si, že i v takovýchto relativně velkých sportech, jakými florbal či basketbal jsou, se na vrcholové úrovni v České republice téměř uživit nedá. Pokud ano, jedná se pouze o pár jedinců. Mimo hokej, tenis a fotbal se zkrátka jedná o jednotlivce, kteří jsou schopni se sportem, kterému se věnují, uživit. Jde například o Martinu Sáblíkovou nebo Šárku Strachovou. Jinými slovy, představa, že dám dítě do gymnastiky s tím, že z něj vyroste profesionální sportovec, je naivní. Relativně vysoká pravděpodobnost, že se prosadíte, je v porovnání s jinými sporty třeba v hokeji. I tam to ale vypadá tak, že jestliže v České republice hraje hokej přibližně 1000 dětí v ročníku, tak z jednoho kraje se v daném ročníku prosadí dva, možná tři. Na úroveň celé republiky se jich pak prosadí dvacet. To je číselně vyjádřeno pravděpodobností 20:1000. A to se jedná o sport, ve kterém je pravděpodobnost, že se prosadíte, relativně vysoká. Například v Praze je nějakých pět hokejových týmů a když budu brát Prahu jako příklad kraje, tak z Prahy se tedy prosadí tři děti z daného ročníku. Jinými slovy představa, že dám dítě v pěti letech na hokej a ono bude jedno ze tří, kteří se prosadí, není příliš reálná.
Ne každý rodič si ale může dovolit, aby jeho dítě hrálo právě hokej nebo tenis. Který sport byste doporučil rodinám s omezenými finančními prostředky?
Sporty potřebují dvě věci: vybavení a prostředí. Pokud jsou obě možnosti levné, pak jde o levný sport. Například prostředí pro atleta je stadion, který není až tak drahý, nota bene spousta činností se nemusí dělat přímo tam. Vybavení také není drahé, pokud nebudu počítat absolutní světovou špičku. Takové sporty se dají dělat, nechci říci úplně na koleni, ale jsou rozhodně finančně dostupnější. Jedná se o sporty, které lze dělat v běžném prostředí, jakým je školní hřiště, školní tělocvična, a které nepotřebují speciální drahé vybavení. Například cyklistiku lze z hlediska prostředí dělat kdekoliv. Stačí vám vyjet před dům, ale potom tam jsou poměrně velké náklady na kolo. Naopak florbal můžete dělat v jakékoliv tělocvičně a potřebujete jednu florbalovou hokejku a nějaké další vybavení, které řádově stojí několik set korun. Můžete také dělat autocross, kdy prostředí není až tak dramaticky drahé, ale potřebujete k tomu autocrossové auto, které řádově stojí přinejmenším mnoho set tisíc korun.
Zmiňujete různá odvětví. Jak vůbec rodič pozná, na který druh sportu má jeho dítě vlohy?
Existují dvě nebo tři možnosti. Nejdůležitější ze všeho je, aby daný sport děti bavil. Například i kdybych měl špičkové předpoklady ke skoku na lyžích, ale bojím se výšek, je bez šance, abych to dělal. Existují určité relativně jednoduché postupy. Například pokud je dítě velké, má lepší předpoklady pro basketbal než pro gymnastiku. Pokud se dítě má určitým způsobem orientovat, je docela dobré navštívit akce, jakou je třeba Sporťáček, kde si dítě může vyzkoušet různé druhy sportů. Druhou podobnou akcí je právě Sazka Olympijský víceboj, kde děti, které projdou testováním, dostanou sportovní vysvědčení, které jim může naznačit, jak se ve sportu orientovat – jestli je spíše rychlostní, vytrvalostní či silový typ. Další variantou je komerční vyšetření, typická je firma SportAnalytik, která udělá hodnocení a nabídne dítěti typy sportů. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby se všechny děti nějakým způsobem otestovaly a na základě individuálních sportovních profilů se jim nabídly určité typy sportů. To se chystá na Slovensku, kde mají zákon o sportu, který byl nedávno schválen. Tam budou testovat všechny děti v první třídě a budou provádět určitá orientační hodnocení, pro jaké sporty dítě má větší či menší předpoklady.
U nás se nic podobného nechystá?
Nechystá. Nebo o tom nevím.
Kdy by děti měly s pohybovými aktivitami začínat?
Co nejdříve. V tom nejrannějším věku se vývoj dítěte posuzuje podle pohybových změn. Pozorujeme malé děti, kdy zvedají hlavu, kdy se přetáčejí, kdy si začínají sedat. Už v tomto období je dobré začít děti jednoduchým způsobem stimulovat. Je vhodné začít s něčím, co bychom nazvali všesportovní příprava, kdy se učí děti skákat, běhat, házet atd. Někdy kolem šestého roku je vhodné začít se sportovními kroužky, aby se děti obecným způsobem začaly na sport orientovat.
Můžeme už mluvit o standardním trénování?
Nikoliv. Taková orientace na sport ještě neznamená, že děti mají „dramaticky“ trénovat. Jsou to spíš sportovní kroužky, kde se začíná s nějakými jednoduchými sporty. Důležité je, aby děti měly všestranný pohybový rozvoj, aby nechodily jen na plavání, kde osm hodin plavou od hrany bazénu k hraně bazénu, ale aby provozovaly všechny možné pohybové aktivity: hry, atletiku, gymnastiku, plavání. Základem je co nejširší pohybové spektrum, všeobecná příprava. Teprve na ni by se postupně měla nabalovat určitá specializace. Na druhou stranu to ještě neznamená, že děti, které chtějí hrát fotbal, nesmějí hrát fotbal. Optimální je, pokud dítě dvakrát týdně chodí na fotbal a k tomu se ještě věnuje dalším sportovním aktivitám.
Dalším neduhem, kromě jednostrannosti, může být i brzká doba, kdy se dítě začíná specializovat na určitý druh sportu. Například Lucie Šafářová začínala s tenisem už ve třech letech...
Toto nelze jednoduše hodnotit. Zaprvé nevím, jak její trénink ve třech letech vypadal, respektive jak vypadal její široký pohybový základ. Pokud si chodila dvakrát týdně zahrát tenis, kromě toho chodila na atletiku, plavání či basketbal, tak to asi není nic proti ničemu. Dnes již ale máme dlouhodobou zkušenost, že raná specializace sice v některých případech může vést k dosažení vrcholu, ale v daleko větší míře případů vede k tomu, že člověk je v patnácti šestnácti letech daným sportem přesycen a končí.
Už jste to nakousl. Které další negativní dopady kromě vyhoření může mít příliš brzká specializace?
Negativních oblastí máme celou řadu. V oblasti psychiky je jedním z nich již zmiňovaný syndrom vyhoření, další velkou oblastí mohou být zdravotní problémy. Ať chceme, nebo ne, každý sport je jednostranný. Nějakou oblast těla zatěžuje více, nějakou méně. V případě, že dlouho trvá jednostranná zátěž organismu, může to vést k větším či menším změnám na stavbě těla, což se postupně může obracet v poměrně složité zdravotní problémy. Předčasně zahájený specializovaný trénink také může vést k něčemu, co nazýváme vyčerpání adaptační kapacity. To znamená, že dítě se v patnácti šestnácti letech, kdy by se teprve mělo začít rozvíjet, nezlepšuje, a dochází k výkonnostní stagnaci. To může mít množství následků v psychické oblasti – například již zmiňovaný nedostatek motivace apod.
Jsou děti, které už od relativně brzkého věku trénují i desítky hodin týdně. Kde je ta optimální hodnota, kolik hodin týdně by dítě mělo sportovnímu tréninku věnovat?
Musíme to vidět z jiné strany. Ani tak nezáleží na tom, kolik děti trénují, ale jakým způsobem. Běžné je, že dítě přijde ze školy, napíše si úkoly, hodí tašku do rohu, jde ven a třeba pět hodin si se svými kamarády hraje na hřišti fotbal, leze po stromech, hraje na schovávanou, na babu. V tomto případě, kdy je fyzická aktivita emocionálně přizpůsobená dětem, není problém, aby se děti pět až sedm hodin denně věnovaly pohybovým aktivitám. Pokud to ale bude drilový trénink „vojenského ražení“, kdy se píská na píšťalku, je velký tlak na přesnost, na dodržování pokynů, na výkon, tak si myslím, že jsou dvě hodiny týdně dost.
Jsou také děti, které se sportu začínají intenzivně věnovat až na druhém stupni základní školy. Má takové dítě vůbec šanci pomýšlet na kariéru vrcholového sportovce?
Záleží na typu sportu. Pokud začnete v deseti letech hrát tenis, je relativně menší pravděpodobnost, že se dostanete na vrchol. Pokud v deseti letech začnete dělat vzpírání, je to ještě o pět let dříve, než se běžně začíná. Obecně můžeme říci, že sporty s vysokou mírou technických předpokladů a požadavků typu gymnastika, moderní gymnastika, plavání, hry, se začínají o něco dříve. Se sporty, které jsou charakteristické spíše nároky na rozvoj rychlosti, síly, vytrvalosti, se začíná později. Pokud s atletikou začnete v patnácti letech, s nějakou třeba silovou disciplínou, není to nic proti ničemu. V patnácti letech ale nezačnete s plaváním nebo s hokejem, to nejde.
