Král squashe. Jak Jahangir Khan uctil svého bratra rekordem
Stal se legendou. Titulovali jej Králem squashe. Přitom byl kdysi tím nejmenším, nejslabším a nejpomalejším. Pákistánec Jahangir Khan drží rekord v počtu vítězných zápasů v řadě. Bylo jich 555!
Téměř šest let nepoznal porážku. V letech 1981 až 1986 nebyl nikdo lepší, šlo o rovných 60 měsíců a 555 utkání. Jako dítě byl přímo prototypem toho, kdo nikdy nic nedosáhne. „Jedním slovem, byl jsem ubožákem,“ ohlíží se Jahangir Khan za svou kariérou. Narodil se v Karáčí do squashové rodiny, jeho otec Roshan Khan kdysi vyhrál British Open, starší bratr Torsam patřil mezi nejlepší hráče své generace.
Jenže Jahangir byl malý a slabý. I mezi svými sourozenci byl vždy až ten poslední. Rodinný lékař se jeho snům o profesionálním sportu vysmál. Jeho squashová dráha byla sice plná překážek, ale Jahangir Khan svou pouť změnil i tak v příběh nepřekonatelného rekordu. Nikdo jiný nedokázal vyhrál v řadě tolik utkání, a to bez ohledu na sport.
Bylo mu patnáct let, když Torsam zemřel přímo během duelu kvůli srdeční zástavě. A tehdy se rozhodl, že začne brát squash vážně a stane se šampionem právě kvůli bratrově památce. Ještě ten samý rok vyhrál amatérské mistrovství světa, o dva roky později zvítězil mezi profesionály.
„Tvrdě jsem pracoval a přidal k tomu disciplínu. Navíc jsem byl velmi ambiciozní. Chtěl jsem být nejlepší, proto jsem trénoval mnohem víc než kdokoliv jiný. Makal jsem osm hodin denně, šest dnů v týdnu,“ zní recept na úspěch.
Jak takový tréninkový den vlastně vypadal?
Na úvod přišel běh na 14 kilometrů, po něm pak série čtyřstovek prokládaných minutovou přestávkou. Kolik těch čtyřstovek bylo? Jahangir Khan s nimi skončil až tehdy, když padl vyčerpáním. A to před ním byl ještě samotný squashový trénink. Při něm ladil nejen údery, ale i krátké sprinty. Co se týče techniky, naprosto běžné byly série více než 100 úderů.
Uměl všechno, co bylo potřeba, ale dvě věci dovedl Jahangir Khan k dokonalosti. Tou první byla herní inteligence, měl neuvěřitelný odhad a cit pro hru. Tou druhou pak fyzická kondice, když to nešlo jinak, svého soupeře prostě uběhal.
Všechno to začalo právě v roce 1981, kdy sedmnáctiletý Jahangir vyhrál své první World Open. A pak to šlo den za dnem, zápas za zápasem. Až do finále World Open v roce 1986 v Toulouse, kde se nechal zaskočit Novozélanďanem Rossem Normanem.
„Nikdy mi nešlo o rekord, proto jsem se ani nikdy neocitl pod tlakem. Všechno co jsem chtěl, bylo vyhrávat. Nepřemýšlel jsem proto, jak dlouho se mi to bude dařit, protože jsem do každého zápasu vstupoval, jako by to mělo být navždy. Šel jsem si pro výhru, protože jsem byl ve své hlavě prostě neporazitelný!“
