Starší poslouchal, mladší šéfoval. Jak bratři Svojanovští ukázali, že nepatří do starého železa
Stříbro je víc než bronz. A zlato zase přebíjí stříbro. Hierarchie olympijských medailí je zdánlivě zcela jasná. Jenže někdy to může být úplně jinak... Jako třeba v případě veslařů Oldřicha a Pavla Svojanovských, kteří staví bronz z olympiády v Montrealu nad stříbro získané v Mnichově.
Říkali jim „Sloni“. I dnes, kdy Oldřich Svojanovský právě oslavil sedmdesátku a jeho bratr Pavel je ještě o tři roky starší, jde o dva pořádné chlapy. A co teprve v dobách, kdy jejich dvojka s kormidelníkem dobývala svět!
Pavel Svojanovský, to bylo 198 centimetrů a 95 kilogramů schovaných ve svalech. Do svých dlaní by snad schoval kokosový ořech a určitě by neměl velkou potíž s jeho rozdrcením. Oldřich měří 187 centimetrů a v době závodní kariéry se ručička váhy zastavovala na 88 kilogramech. Famózní dispozice rodáků z Otrokovic, kteří se zapojili do podpory projektu Sazka Olympijský víceboj!
„Já byl takový ten technický výbušný typ, brácha byl v podstatě tahač. Ale i když jsem byl mladší, z titulu funkce na lodi mě musel poslouchat, to se mi líbilo,“ směje se čerstvý oslavenec Oldřich. „Vyhovovalo nám to. On šéfoval, já poslouchal a tahal, jak bylo potřeba,“ usmívá se Pavel.
Historie československého i světového veslování by vypadala úplně jinak, kdyby se Oldřich stal juniorským reprezentantem v lyžování. Málem mu to vyšlo. Ale kvůli tomu, že jen málem, a díky tomu, že bratři byli od dětství vedeni ke sportu a mimo jiné trávili hodně času i na vodě, usedl společně s Pavlem do jedné lodi. To bylo v roce 1968 a šlo o osmiveslici Dukly Praha. Tou dobou už měl za sebou Pavel jedenácté místo s osmou z mistrovství Evropy, Oldřich zase čtvrté místo z mistrovství světa se čtyřkou. Ale posazení bratrů Svojanovských do společné lodi mělo i nemělo úspěch.
Ještě v roce 1968 vyrazili na olympiádu do Mexika a tam osma dojela jako pátá. „Bylo to hodně výjimečné, už jenom proto, že jsme poprvé spolu seděli na reprezentační lodi,“ vzpomíná Oldřich. Čechoslováci tehdy sice pomýšleli na medaile, ale vysoká nadmořská výška v kombinaci s teplotou a vlhkostí je doslova kosila – veslaři i kanoisté kolabovali přímo na trati. Výsledkem bylo, že Oldřich s Pavlem na osmě skončili a byli přeřazeni na dvojku s kormidelníkem.
„Žertovali jsme, že zrovna nás dva vyhodili pro celkovou tělesnou slabost... Ale tak jsme sedli na dvojku a hned na podzim se v Klagenfurtu stali mistry Evropy,“ vypráví starší z úspěšného bratrského dua. Právě on se při odchodu z Dukly o sobě poprvé v kariéře doslechl, že je ve svých pětadvaceti letech už starý a svou mohutnou postavou se vlastně na veslování vůbec nehodí... Když musel jít Pavel, šel i Oldřich.
V Klagenfurtu 1969 byli zlatí, o dva roky později byli stříbrní na mistrovství Evropy v Kodani. A stejnou hodnotu měla i medaile z olympiády v Mnichově!
Životní úspěch? Satisfakce? Ale kdeže. Obojí mělo teprve přijít.
Blížil se Montreal 1976 a Svojanovští měli zůstat doma. Znovu slyšeli, že jsou staří. Oldřichovi bylo třicet, Pavlovi třiatřicet. Byli za zenitem. Prý... „Bylo jasné, že šlo o odvetu, že jsme si nenechali všechno líbit,“ přibližuje Pavel tehdejší atmosféru. Nakonec do Montrealu odletěli, ale bez trenéra, na kterého ve výpravě nezbylo místo. A s nezkušeným kormidelníkem Luďkem Vébrem, který zazmatkoval a spustil ve finále zběsilou kadenci třiceti temp na závěrečné dvoustovce o zhruba padesát metrů dřív. Možná by jinak vyhráli... Možná by byli aspoň druzí, protože rozdíl mezi stříbrnou a bronzovou posádkou dělalo jedno tempo... Možná...
„I tak to ale byl náš největší životní úspěch. Byla to satisfakce. Byli jsme šťastní, že jsme dokázali, že do starého železa ještě nepatříme a že to ještě umíme,“ uzavírá Oldřich Svojanovský kapitolu životního závodu.
