Štěstí a knedlíky. Jak Martin Doktor prožil snovou Atlantu
Den D, hodina H. Jenom poctivý trénink a talent nestačí. Když chcete uspět, budete potřebovat něco navíc. Tak jako Martin Doktor v olympijské Atlantě 1996, kde dokázal v rychlostní kanoistice vyhrát jak pětistovku, tak kilometr. Tehdy se mu prostě sešlo úplně všechno...
Martin Doktor v té době nebyl zrovna prototyp rychlostního kanoisty, oproti mnoha svým soupeřům působil subtilně. A tomu přizpůsobil svůj styl i přípravu. Trénink byl založený na obrovské dřině, na kterou jako trenér dohlížel jeho otec Josef. Spoustu času pak věnovali technice.
Jestli Martina Doktora něco opravdu zdobilo, byla to právě skvělá technika a pak buldočí odhodlanost, s jakou obvykle absolvoval poslední desítky metrů závodů. Dokázal se zmáčknout, uměl dojíždět naprosto „na krev“. To bylo jeho poznávací znamení, úplně stejně jako jeho slavný pirátský šátek s lebkou.
Byl skvělý, pravidelně se umisťoval na bedně v závodech Světového poháru, jen rok před Atlantou obsadil na svých olympijských tratích na mistrovství světa v Duisburgu druhá místa, ale i tak znamenaly Hry 1996 obrovský přelom v kariéře.
„Dva nejlepší závody, jaké jsem kdy jel,“ vzpomíná dvaačtyřicetiletý Martin Doktor, který se, jako řada dalších osobností, zapojil do podpory projektu Sazka Olympijského víceboje. „Mockrát jsem pak třeba jel i rychleji a líp, ale už se to nikdy nesešlo všechno dohromady tak, jako právě v Atlantě.“
Přelom července a srpna roku 1996 přinesl českou sportovní euforii. Jana Novotná skončila třetí v tenisové dvouhře, bronz vybojovali i desetibojař Tomáš Dvořák, střelec Miroslav Januš a trojskokanka Šárka Kašpárková. Se stříbrem se domů vrátili vodní slalomáři Lukáš Pollert a pak dvojice Miroslav Šimek s Jiřím Rohanem, do finále turnaje se dostaly tenistky Jana Novotná s Helenou Sukovou. A zlato? Zlato brala kajakářka Štěpánka Hilgertová, zlatý hod se povedl i oštěpaři Janu Železnému. A pak dvakrát Martin Doktor...
Měl formu, ta byla ještě vygradovaná tím, že si sedlo úplně všechno, co sportovci potřebují k bezchybnému výkonu. Za celou dobu nemusel řešit nic, co by přímo nesouviselo se závody. Martinův otec Josef si vymínil účast kompletního rodinného týmu, do kterého patřila i maminka Zuzana. Ta dotvářela pohodu svým kuchařským uměním, a aby byl výsledek opravdu dokonalý, přivezla si z Česka dokonce i mouku, aby Martinovi mohla vařit jeho oblíbené knedlíky.
Na něm už pak bylo, aby tuhle pohodu dokázal prodat.
„Měl jsem natrénováno, měl jsem sportovní formu a navíc vyšlo i počasí a foukalo mi správným směrem,“ vypočítává. „Je třeba i trochu toho štěstí. Všechno může vyjít, ale nakonec třeba chybí nějaký ten kousíček. Takže i to štěstí je důležité,“ vypráví o dokonalé atlantské mozaice, kdy všechny nezbytné dílky zapadly na své místo.
Olympiádu zahájil na delší trati, v polovině závodu byl první, Maďar György Zala na něj ztrácel neskutečnou vteřinu. I tak měl ale Martin Doktor co dělat, aby svou pozici uhájil až do cíle, když musel odolávat ataku Ivanse Klementjevse z Lotyšska. Pětistovka měla přesně opačný průběh. Tentokrát byl český kanoista v pozici toho, kdo se dotahuje ze zadních pozic. Právě tady přišel jeho proslavený závěr. „Otec mě naučil, že v tyhle chvíle se jezdí opravdu na krev.“
Den D, hodina H. Někdo se toho vysněného životního závodu nedočká nikdy. Martinu Doktorovi se to podařilo hned dvakrát.
