​Leopold König: Ve čtrnácti jsem zjistil, že to do NHL nedotáhnu. Tak jsem zkusil kolo a ono to klaplo

K cyklistice se dostal až ve čtrnácti letech, přesto do nedávna patřil k nejlepším českým cyklistům. A i když kvůli zdravotním problémům přestal závodit, v kontaktu s profesionální cyklistikou zůstává nadále. Letos se Leopold König poprvé zhostil role ředitele Závodu míru a stejná úloha ho čeká i na připravované SAZKA Tour. Během Závodu míru si navíc udělal čas na několik našich otázek.

Jaké to je vidět závod z druhé strany?

Pro každého bývalého závodníka je přejít na ten druhý břeh, tím myslím organizační stránku, něco úplně nového. Vidět závod z auta nebo z tribuny je obrovský rozdíl. Sice jste tady fyzicky, ale nejste v pelotonu. Necítíte ten tah, necítíte tu závodní nervozitu. Naopak ji cítíte jiným způsobem v autě. Na kole jsou ty trasy paradoxně mnohdy bezpečnější než v autě, které není přizpůsobené k tomu, abyste jeli z kopce stovkou v serpentinách. Na obou stranách člověk zažívá pořádný adrenalin.

Když teď kluky při závodu pozorujete, registrujete nějaký výrazný talent?

Teď je těžké spekulovat o jménech, nechme se překvapit na královské etapě, na těch těžkých kopcovitých trasách, protože tam uvidíme to nejlepší na světě. V téhle kategorii se nedá tipovat cokoli dopředu, zvlášť po loňském roce, kdy bylo mnoho závodů odloženo. Nechtěl bych někoho vynechat, tak si počkejme na královskou etapu na Dlouhých stráních.

Vyrazíte ještě někdy s rodiči?

Spíš ne, s tátou se spolu věnujeme především právě tenisu.

Když si vzpomenete na svoje dětství a začátky sportovní kariéry, jakou roli tehdy sehráli Vaši rodiče?

Rodiče hráli v mojí sportovní kariéře velkou roli, protože mě podporovali ve všech sportech. Nedělal jsem jako první cyklistiku, zkusil jsem všechno možné, hrál jsem hokej, ping-pong. U hokeje jsem vydržel dokonce až do čtrnácti let, kdy jsem zjistil, že to asi nedotáhnu do NHL. V tu chvíli jsem si chtěl vybrat jiný sport, kde bych vynikal. Z hokeje jsem věděl, že bych mohl být dobrý ve vytrvalostních sportech, tak jsem zkusil kolo, a díky bohu to vyšlo.

Jakou roli v tom přechodu měli trenéři?

V mládežnických kategoriích jsem měl štěstí, že kousek od Moravské Třebové bylo centrum v Lanškrouně, kterých tehdy bylo asi deset v republice. Měl jsem to asi dvacet kilometrů na kole, takže se mnou rodiče nemuseli dojíždět. V patnácti už mě naši poslali na kole na trénink a když jsem měl štěstí, tak mě kluci z oddílu doprovodili zpátky, abych nemusel dvacet kilometrů navíc zase domů. Obrovské díky proto patří panu Bucháčkovi, celkově trenérům v Landškrouně, protože tihle chlapi celý svůj život věnují dětem.

Máte nějaké oblíbené trasy po Čechách? Která je pro vás srdeční záležitostí?

Je to možná klišé, ale jsou to Dlouhé stráně a kopce kolem Jeseníků, protože to byla moje tréninková zóna před Tour de France v roce 2014. Mám to tu dost projeté, líbí se mi tu, ale samozřejmě i kolem Moravské Třebové jsou trasy, které můžu doporučit.