​​Sport mi dal kamarády a zážitky, říká Lukáš Bauer

Lukáš Bauer má doma dvě stříbrné medaile ze světových šampionátů a stříbro a dva bronzy z olympijských her. A teď s napětím sleduje, zda i z jeho syna Matyáše vyroste stejně skvělý běžec na lyžích.

Zdroj: Archiv

„Sport vychovává lepší lidi,“ shrnuje Lukáš Bauer důvody, proč se sportu věnovat. Jeho osobní příběh se přitom vymyká všem teoriím o výchově budoucího vrcholového sportovce.

V kolika letech jste se potkal s běžkami?

U mě šlo vlastně o náhodu. K lyžování mě přivedli rodiče, kteří hledali jakýkoliv sport, ve kterém bych mohl vybít svoji energii. Abych nezlobil. Bylo mi nějakých sedm osm let a i když vlastně nevím proč, okamžitě se mi to zalíbilo.

Nevíte proč?

Až do zhruba patnácti let jsem neměl vůbec žádné výsledky. Ale stejně mě to bavilo, protože to bylo hlavně o skvělé partě, kterou jsme měli. Bylo to ve vesnickém oddílu, spíš šlo o takovou lyžařskou turistiku než o běžecké lyžování, trénovali nás porůznu rodiče.

Jak vypadalo vaše rodinné zázemí? Podporovali vás rodiče, nebo šlo především o vybití té vaší energie?

Nepocházím ze sportovní rodiny, ale to mi paradoxně pomohlo. I když jsem byl na závodech poslední, nikdo to se mnou doma neřešil a netlačil na mě, jako se to děje v rodinách, kde jsou rodiče sportovci.

Jakou měrou by se tedy měli rodiče do sportování dětí zapojovat?

Pokud se nebudeme bavit o nutných financích, protože je spousta rodičů, co by chtěla děti podpořit, ale nemají na to prostředky a pak jsou zase rodiče, co pořizují často až nesmyslné vybavení, ale zůstaneme v morální rovině, je to stejné jako se vzděláním. Stejně jako chceme, aby se děti dobře učily, měli bychom chtít, aby naše děti byly pohybově šikovné, aby se hýbaly a sportovaly. Pomůže jim to v překonávání životních překážek, takové děti se nesesypou z každého nesmyslu. Proto tvrdím, že je potřeba dětem v rámci možností sportování umožnit a potom je také podpořit.

Děje se to?

V poslední době často vnímám, jak mají děti dopředu nalajnovanou celou kariéru. Jsou pod tlakem. To je špatně. Děti to musí bavit a neměly by se moc brzy specializovat. Já třeba sice prošel jen chvilku fotbalem a atletikou, ale v rámci běhu na lyžích jsme dělali triatlon, orientační běh, plavali jsme, jezdili na kole, hráli baseball... Vyzkoušeli jsme spoustu činností.

Je právě tohle devíza běhu na lyžích?

Devíza je čerstvý vzduch a různorodost. Zatěžujete navíc celé tělo. Ta různorodost je pak daná především osobností trenéra. Když nebude líný, bude trénink velmi zábavný. To ale asi platí o každém sportu.

Váš syn Matyáš jde ve vašich stopách?

Tam to má docela zajímavý vývoj. Matyáš si totiž prosadil fotbal, přestože ani já ani manželka k němu neinklinujeme. Bral jsem to trochu jako truc, to se v rodinách vrcholových sportovců stává. Z Ostrova nad Ohří se vypracoval do ligového týmu Karlových Varů. To se mi moc líbilo. Před dvěma roky se pak objevil jako lyžař na Olympiádě dětí a mládeže, vrátil se domů a oznámil nám, že končí s fotbalem a přechází na běžky. Jde si za tím velmi cílevědomě, patří mezi první tři v republice.

Máte radost?

Těší mě to, ale opravdu nejsem z těch, kteří by dětem lajnovali budoucnost. Ta cesta, třeba do reprezentace, je moc dlouhá, je na ní spousta křižovatek, proto se nedívám moc dopředu. Ať si sám vybere.

Kdybychom zapomněli na vaše medaile, co přesně vám běžecké lyžování přineslo?

Dalo mi sebezapření, nevzdávám se, když přijde první neúspěch. A pak strašně moc kamarádů a zážitků, které bych bez sportu nikdy neměl.