​S veslováním může člověk začít později, říká olympijská vítězka Knapková

V devatenácti letech hledala Mirka Topinková-Knapková sport, který ještě nevyzkoušela a ze kterého bude mít radost. Pohyb totiž miluje odmala. Objevila sport, ve kterém se stala olympijskou vítězkou a mistryní světa. Paradoxní přitom je, že se veslování věnovali oba její rodiče. Dceru k němu však nikdy nenutili, došla k němu svou cestou.

Jaké byly vaše sportovní začátky?

Asi do mých pěti nebo šesti let táta vesloval, spoustu času jsem trávila na vesláku. Měla jsem k pohybu blízko, byla jsem přirozeně aktivní dítě. Když rodiče viděli, že mám pohyb ráda, ke sportu mě vedli.

Na vodě to ale nebylo, že?

Začínala jsem různými kroužky, tanečky. Nějakou chvilku jsem chodila i do baletu a potom jsme se s bráchou začali věnovat běžeckému lyžování. To mi bylo asi pět a chodili jsme do oddílu TJ Průkopník Brno, kde byli trenéry převážně tatínci. I náš táta nás chvilku trénoval. Takže jsem se věnovala běžeckému lyžování, ale převážně jsme spíš běhali. Účastnili jsme se různých závodů, přespolních běhů. Na běžkách mi to moc nešlo, měla jsem nevýhodu v tom, že jsme na nich byli jeden nebo dva týdny v roce, což bylo málo.

Odtud vedla vaše cesta k atletice, v níž jste ještě nedávno občas doplňkově závodila?

V jedenácti jsem šla na základku do třídy s rozšířenou výukou tělesné výchovy, kde jsme měli devět hodin tělocviku týdně, což obsahovalo plavání, míčové hry, gymnastiku a atletický trénink. Nejvíc mě bavila atletika. Shodou okolností nás zrovna trénoval Jiří Sequent, který měl atletický oddíl, kam jsem chodila po škole. Věnovala jsem se běhům na středních a dlouhých tratích, protože tam mi to šlo asi nejlépe. Ale v sedmnácti nebo v osmnácti už mi to potom moc nešlo a měla jsem spoustu jiných zájmů, a tak jsem toho nechala. Ale po nějaké době jsem zjistila, že mi sport chybí. A jelikož jsem v dětství vyzkoušela spoustu sportů, chtěla jsem zkusit nějaký, který jsem ještě nedělala. Tak mě táta vzal v devatenácti letech na loděnici a veslování mě chytlo.

Překvapuje mě, že až tak pozdě, když jste na loděnici byla odmala. Táta, který závodil i na olympijských hrách, vás do lodě nebral?

Mamka říkala, že mě táta jednou vzal do lodě asi v mých pěti letech, ale vůbec si to nepamatuju. Spíš vzpomínám na to, že tam byla spousta ostatních dětí, že jsme běhali po břehu, schovávali se v loděnici mezi loděmi, koupali jsme se. Naučila jsem se celkem brzy plavat, takže jsme skákali do vody, spíš jsme takhle blbli. Vím, že táta vesloval, ale ne že bych kvůli tomu myslela jen na veslování.

Čím vás oslovilo?

Opravdu tím, že jsem chtěla vyzkoušet něco nového. A věděla jsem z dětství a od rodičů, kteří se scházejí se svými vrstevníky dosud, že kolem vody je dobrá parta. Neměla jsem ambici dosahovat velkých výsledků, spíš jsem ten sport chtěla dělat, aby mě bavil, abych z toho měla radost a byla mezi partou dobrých lidí. A možná to ještě souviselo s tím, že jsem na diskotéce potkala jednoho veslaře a ten mě namotivoval, že je to skvělý sport, že to mám zkusit, že ani v mém věku není pozdě. Že je to sport, se kterým může člověk začít později.

Je zajímavé, že ačkoli se veslování věnovali oba vaši rodiče, nijak vás k němu netáhli.

Myslím, že máma ani dlouhou dobu nechtěla, abych veslovala. Když veslovala, lodě a vesla byly ze dřeva, všechno bylo těžké. Věděla, jaká je to dřina. Spíš chtěla, abych dělala holčičí sport, proto mě přihlásila na balet, tancování. Chtěla, abych si vybrala nějaký sport, který mě baví. Ne abych dělala silově a fyzicky náročný sport. Ale od té doby se hodně změnilo, materiály a lodě nejsou tak těžké, ani vesla. Je to trochu jiné.

Přestože jste začala s veslováním až v dospělosti, stala se z vás olympijská vítězka. Závodíte za VK Slavia. Jak tam trénují vaši nástupci?

Trenéři se snaží, aby děti byly všestranné. Nemá smysl se úzce specializovat už v dětském věku, tam je důležité, aby se rozvinuly všestrannost, koordinace, rovnováha. Takže většinou přes zimu mají děti různé překážkové dráhy, v tělocvičnách hrají hry, učí se na trenažéru. Na vodě jezdí veslařské tréninky, ale taky se hodně snaží sžít s lodí. Dělaly třeba různé kliky na lodi, což mi přišlo neuvěřitelné, protože sama bych s tím měla problém. Ale jde o to, aby získaly na lodi rovnováhu, aby se nebály, když budou vlny, aby se sžily s vodou a lodí. Hrubou sílu a fyzičku může člověk natrénovat v pozdějším věku, ale mezi deseti a třinácti lety se nejlépe rozvíjí motorika a děti se všechno rychle učí. Naučí se techniku a správné provedení záběru. Když to potom umějí, přidají k tomu sílu a fyzičku, se kterými se technika skloubí, pak se výsledky dělají skoro samy.

Zajímá vás, jak vypadá veslařský trénink dětí v pražském klubu VK Smíchov? Čtěte zde.